Aya.

Kapitola první

Londýn, listopadový sobotní ráno, teplá měkká peřina, saténová červená košilka, rozpuštěný dlouhý černý vlasy, rozteklá řasenka, ranní dech jako víla a někdo vedle mě, kdo mě bohužel zahřívá víc než ta peřina. Jo a taky zbytkáč velkej jako prdel mojí sousedky Jessicy, takže větší, než je zdrávo.

Nejdřív se leknu jako prase. Pak se pro jistotu leknu ještě jednou a snažím se rozeznat byt, ve kterým jsem se právě probudila. Tyvole. Pracně si z očí vyndávám řasenkovitý ospalky a promnutím si vytvořím krásný pandí očka, přes který naštěstí poznávám můj bordel na zemi. Zmateně koukám na tu kýčovitou zlatou vázu na okně a ujišťuju se, že jsem opravdu ve svým bytě, a ne v bytě kohosi vedle mě, kdo mě dusí svým silným objetím. Nenápadně zakašlu, abych ho omylem probudila. Nic. Ježiši, já se zbláznim. Poslední, co si ze včerejšího večera pamatuju, jsou čtyři dvojitý tequilly a cizí ruku v mým výstřihu. Na tu bych teda radši zapomněla, poslední dobou těch rukou šmátralek bylo víc, než je zdrávo.

Mám brutální sucháč a chce se mi blejt. Bohužel nerozeznám, jestli mi je blbě ze mě, anebo z toho všeho včerejšího chlastu. Pět dní zpátky jsem kámoškám v restauraci nad nejhorším salátem Caesar, kterej jsem si dala ze špatnýho svědomí, že furt jim jenom čokoládu, celá zelená a plná minulý kocoviny, PŘÍSAHALA, že už nikdy nepiju a rozhodně neprcnu prvního týpka, kterýho potkám na baru. Tak budu doufat, že to byl třeba až druhej. Já jsem někdy fakt taková kráva.

Seberu poslední sílu, co v sobě najdu a namáhavě se dostanu ze spárů kluka vedle mě. Tak prosim vás, v momentě, kdy mu konečně vidím do obličeje, rozeznám, že to je ten kretén Adrian, se kterým jsem se viděla před rokem a půl. Rokem a půl! Pro dramatičnost ještě jednou. Před rokem a půl, ty vole! Okamžitě nastanou tři zásadní otázky – zaprvý, jak je možný, že vedle mě leží někdo, koho jsem viděla všehovšudy dvakrát, zadruhý, jak vedle mě může ležet někdo, koho mám všude zablokovanýho, a zatřetí jsem teda dost solidně nechápala, jak to, že má najednou tak dokonalý tělo. Minule bylo přijatelný, teď vypadal neskutečně. Furt jsem si teda myslela, že to je debil, ale teď to byl neskutečnej debil s krásným tělem.

Opatrně jsem se postavila a snažila se, aby mě nepřemohlo zvracení, neb jsem toho fakt vypila víc, než bychom si všichni přáli. Naštěstí furt spal. A já na něj furt nechápavě zírala. Na co chlapi potřebujou tak dlouhý řasy? Nechala jsem se pohltit okamžikem a fakt na chvíli jsem zapomněla, jak moc velkej idiot to před tím rokem a půl byl. V hlavě jsem si naordinovala, že musim už konečně něco udělat s tou nadrženou kocovinou, protože mě dostávala do dosti nepříjemných situací.

Pojem “nadržená kocovina” vymyslel na střední můj tehdejší kluk hned po tom, co se dle jeho slov MUSEL vyspat s tou krávou, vedle který se probudil den po našem maturáku. Je to podle něj stav, kdy svou nadrženost svádíte na kocovinu a myslíte si, že svět okolo vás nepozná, že jste kretén. To, že se s ní vyspal v hotelu, kterej vlastní moje rodina, a kam jsem pozvala všechny spolužáky (hlavně kvůli tomu, abych vo to konečně přišla), to už je taková třešnička. Tehdy se Pan Kocovinka, jak mu potupně budeme říkat, při vysvětlování tohohle debilního pojmu tvářil, jako by mu někdo přejel štěně a tvrdil, že tím trpí fakt hodně lidí. „Nekecám, fakt, co jsem podle tebe asi měl dělat? Vyjela po mně, ale já jsem ji celou dobu říkal, že mám rád tebe. Ale kdybys nebyla proti, tak jsme si říkali, že bychom si někdy mohli užít společně, co myslíš?“ Tyvole, kreténi mi fakt šli.

S brekem jsem tehdy všechny spolužáky vyhnala a dala si pořádně záležet, aby mě slyšeli, jak se s ním dramaticky rozcházim. Sedla jsem si na postel a zavolala jedinýmu člověku, kterýho jsem v tu chvíli chtěla vidět, jemu.

Byl to přesně ten typ kluka, u kterýho víte, že byste si ho neměli držet u těla, protože to nemusí dopadnout dobře, ale zároveň musíte, protože doufáte, že se kvůli vám změní. Pro mě to byl vždycky kluk, kterej když přišel do místnosti, tak mi bylo úplně jedno, jestli mě zrovna balil Brad Pitt, anebo Leo DiCaprio (nedej bože Lando Norris), vždycky bych se koukala jenom směrem ke Stevenovi.

Něco na něm mě od první chvíle hrozně přitahovalo. Představte si takovou tu mysteriózní energii smíchanou se strašně, ale fakt strašně dobrou voňavkou. Byl to právě on, kdo mě naučil nosit pánský parfémy. Nějakej vanilkovej body spray se mohl jít fakt zahrabat. Já teda hrozně chtěla, aby mě naučil i jiný věci, protože jsem do něj byla zabouchlá takovým způsobem, že jsem nedokázala usnout, aniž bych před spaním neviděla jeho fotku, ale tak jednoduchý to nebylo.

V Londýně měl šílenou reputaci a nesnášel pravidla. Ne, že bych byla svatoušek, ale v porovnání s ním jsem byla jako lilie. Kamkoli jsem v Londýně šla znali jeho jméno. A s jakoukoli holkou, co jsem se v Londýně bavila, jeho jméno sténala. Což bylo k zbláznění, k mýmu zbláznění.
Steven byl jedinej kluk, kterej se mi líbil hned od prvního momentu. Většinou se potřebuju na chlapce podívat minimálně dvakrát, abych si mohla představit jeho příjmení namísto toho mýho, ale Stevenovo jsem si zkoušela cca 12 minut od našeho prvního pozdravu.

Poznali jsme se, když mi bylo patnáct a jemu devatenáct. Jeho i moji rodiče měli našeho chování jedno léto až po krk, a tak nás oba poslali na stáž do firmy, kterou vlastní Frank, Stevenův otec.
Já jsem na stáži musela být za hulení na záchodech ve škole, což byla taková moje klasika a Steven to měl, podle Franka, brát jako šanci na to, aby zjistil, co ho v životě zajímá a kam by se měla ubíhat jeho životní cesta. Ono pod tím vším bylo spíš schovaný to, že se se Stevenem chtěl usmířit, protože Steven zjistil, že Frank podvádí Tiru, ale jasně, budeme tomu říkat „hledání vnitřní cestičky“. Steven svým rodičům odjakživa neříkal tati a mami, vždycky to byl Frank a Tira. Ne že bych chtěla omlouvat občasný Stevenovo spratkovský chování, ale když zjistíte, že se vaše máma jmenuje Tira jako něčí pes a že ji váš otec podvádí, tak bych se taky zrovna nechovala jako ukázkový dítě.

Naši nás mohli poslat do jedný z restaurací, kterou zase vlastní Stevenova rodina, abychom aspoň měli možnost dejchat letní vzduch a krásnej londýnskej smog, ale ne, poslali nás oba do IT firmy, kde na nás dohlížel Frank, k smrti nudnej Frank. Takže si představte to nadšení, když mi můj táta v patnácti oznámil, že následující dva měsíce strávim, namísto s kamarádkama u bazénu, v obří budově v ledový klimatizaci, kde se budu brodit papírama, kterým jsem odmítala rozumět.

První tři týdny se Steven samozřejmě neukázal, protože to bylo pod jeho úroveň, ale když jednoho rána dorazil, protože mu Frank pohrozil, že pokud nepřijde, může zapomenout na výlet s kámošema na Floridu, myslela jsem, že mi srdce radostí vyskočí z hrudníku. Furt jsem od někoho slýchala, jak dokonalej je Steven McCanny a nemohla se dočkat, jestli jsou všechny drby o něm pravda.

Když vešel do místnosti, zažila jsem pocity, který se jen těžce popisujou. Holky, já byla úplně v prdeli. Si představte, že potkáte svýho idola, a když vám je patnáct, tak se ty emoce ještě znásoběj. Měla jsem co dělat, aby nikdo v místnosti, včetně divno Franka, nepoznal, jak moc mě to rozhodilo, že se na mě Steven při příchodu na vteřinu podíval. Měl sice otrávenej výraz, ale bylo to úplně jedno, protože všechno vylepšil bílou plážovou košilí s béžovýma kalhotama a slunečníma brejlema, Prada slunečníma brejlema, který se skvěle hodily k jeho vytrénovaný, vysoký postavě. Brejle si samozřejmě nesundal dobrejch následujících dvacet minut, což v mý patnáctiletý hlavičce udělalo ohromnej dojem a měla jsem pocit, že to je nejvíc cool kluk na světě. Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Celej den jsem se nemohla přestat usmívat a v duchu děkovala Amandě ze školy, že mě práskla za tu trávu.

Tím, že byl ale Steven o 4 roky starší, tak se na mě pochopitelně moc nesoustředil. Byl krásnej a bohatej, takže měl každej tejden jinou holku a nějaká patnáctka mu byla fakt ukradená. Bohatá jsem sice byla taky, ale moje prsa v tu dobu představovaly něco, co zrovna dvakrát okusit ještě nepotřebujete, takže jsem musela smutně pozorovat, jak se jeho pozornost soustředí někam, kde bylo víc napečíno. Ale protože jsem chtěla být v jeho přítomnosti, jak nějaká trapná fanynka, začali jsme se pomalu bavit a skamarádili jsme se.

Snažila jsem se, abych během obědový pauzy sem tam seděla i vedle někoho jinýho, aby Steven nepoznal, že po něm fakt silně jedu, ale jinak jsme spolu byli fakt každou vteřinu toho léta. Když zrovna neměl rande s jinou nebo neměl trénink fotbalu, tak jsme jezdili na výlety, povídali si o všem možným a když mi na podzim začala škola, nabídl se, že mě bude každej čtvrtek vyzvedávat a pozve mě na kafe. Čtvrtky byly pochopitelně tenkrát můj nejoblíbenější den v týdnu.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem v listopadu slavila narozky a dostala od něj zlatej náramek. Nádhernej. A když říkám nádhernej, myslim fakt enormně nádhernej a enormně drahej. Měla jsem pocit, že svoje city nezvládnu. Fakt šíleně jsem Stevena chtěla, ale jako čerstvá šestnáctka jsem usoudila, že bude nejrozumnější, když mu nic říkat nebudu a začnu se mu vzdalovat, protože ty city prostě byly silnější než já. Veškerý konverzace o jiných holkách mě totiž fakt ubíjely, hrozně jsem jim záviděla, že se o ně Steven snaží, zatímco já sedim doma a musim předstírat, že mi to je ukradený. Takže, když mě jednoho dne pozval na jeho zápas, kde hrál i Pan Kocovinka, rozhodla jsem se, že se budu soustředit hlavně na něj a Stevena přenechám zbytku Londýna. Takže se z našich čtvrtků v kavárně postupně stávaly občasný telefonáty a pak totální ghosting z mý strany.

Do hotelu po maturáku přijel Steven cca za hodinu a nic neříkal. V ruce držel poloprázdnou lahev tequilly, a i přes to, že byl nalitej, dokázal vypadat přijatelně. Když jsem ho uviděla, něco ve mně hrklo. Tvářil se vytočeně a zrovna dvakrát mě vidět asi nepotřeboval, ale jakmile viděl moje ubrečený oči, bylo na moment vidět, že o mě má starost. To ale trvalo jenom fakt chviličku, protože se hned vzápětí začal chovat jako totální debil.

„Co se stalo tak důležitýho, že mi voláš po třech letech? Nemáš náhodou kluka, abys mohla brečet na jeho hubeným ramínku?“ Steven Pana Kocovinku nesnášel a od první chvíle, co se dozvěděl, že spolu chodíme, byl hrozně vytočenej a dle jeho slov nechápal, že jsem mu skočila na ty jeho kecy. To jsem zase nechápala já, protože Steven byl stejnej, ne-li větší kurevník než Pan Kocovinka a dokázal si holku obmotat během hodiny.
Stála jsem ve dveřích a snažila se znova nerozbrečet.
„Vyspal se s jinou.“
Steven se začal smát. Jak říkám, arogantní debil.
„Děláš si prdel? To ses mi přijel vysmát?“ Uraženě jsem si sedla na postel.
„Tyhle kecy si nech prosim tě. Přijet jsem nechtěl, mám mnohem důležitější věci na práci než utěšovat bývalou kámošku.“
Nevim, co mě zabolelo víc, jestli slovo bývalá nebo kámoška.
„Nevěděla jsem, komu jinýmu mám zavolat.“
Steven vypadal jako někdo úplně jinej, furt teda vypadal jako Steven, ale byl drsnější, opilejší, tvrdší, než jsem si ho pamatovala.
Loknul si tequilly, sedl si na gauč, vytáhl z kapsy cigára a zapálil si. Chtěla jsem ho konfrontovat s tím, že mě táta zabije, jestli zjistí, že se spustil alarm kvůli kouření z mýho pokoje, ale podle jeho výrazu bylo víc než evidentní, že mu je nějakej alarm u prdele. Vždycky mu bylo jedno, co si o něm, kdo myslí.
„Takže, abych to správně pochopil (tady někde si dramaticky potáhnul a začal se chovat jako totální kretén)..ty se se mnou přestaneš ze dne na den bavit, tři roky o tobě nevim ani hovno a když tě podělá ten největší kretén v Londýně, což jsme všichni věděli, že se stane, tak mám být já ten, kdo tě má utěšit?“
Holky, Pan Kocovinka byl kretén, fakt děsnej kretén, ale v ten moment určitě nebyl ten největší.
„Proč se chováš takhle?“
„Jak?“
„Arogantně.“
„A jak se mám podle tebe chovat?“
„Normálně?“
„Chovám se normálně.“
„Chováš se jako normální kretén.“
„Podle mě adekvátně k situaci.“
„Ty sis něco šlehnul nebo se takhle chováš standartně?“
„Ále, slečna začíná používat sofistikovaný slova…Standartně si nic nešlehám, drogy nesnášim, myslel jsem, že to víš, ale asi ne. Jak to vypadá, tak už si o mně nepamatuješ vůbec nic.“
Nedokázala jsem odhadnout, jestli bylo jeho chování podmíněný tím vším chlastem, anebo tam byl fakt náznak uražení za to, že jsem se s ním přestala bavit. Ale u Stevena fakt těžko říct, protože často vypadal, že emoce nemá.
„Já jsem se s tebou nechtěla přestat bavit.“
Musela jsem zkusit, jestli se trefim.
„Aha. A i přes to jsi to udělala.“ Furt dál kouřil a ani jednou se mi nepodíval do očí.
„Je to komplikovaný.“
Začal se zase smát. „Jasně, mně zase přijde, že jsi mě odstřihla docela nekomplikovaně, že tě to zrovna dvakrát nebolelo.“
Snažila jsem se hrozně dlouho vymyslet nějakej dobrej argument, protože jsem mu nechtěla říct, že jsem se mu vyhýbala a radši se soustředila na Pana Kocovinku, protože kdybych s ním trávila víc času, nedokázala bych ukočírovat svoje city a bála se, že jediný, co od něj dostanu, bude jedno velký odmítnutí. Část mě toužila po tom, že to Stevenovi celý dojde, ale očividně mu to vůbec nedocházelo.
Poprvý za celou dobu se podíval směrem ke mně. Oční kontakt jsme spolu neměli hrozně dlouho a ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem měla pocit, že se zbláznim. Asi jsem ale byla jediná.
„No, tak koukám, že mi k tomu nic víc neřekneš a očividně se zas tak hroznýho neděje, takže já bych šel, už teď jdu pozdě na rande.“
Nechápavě jsem na něj koukala a moje nasranost se zvětšovala.
„Proč jsi mi to teda zvednul? Proč jsi přijel, když mě tak nesnášíš a radši budeš s další londýnskou krávou? To nemůžeš jednou oželet další špatnej sex a zůstat tu se mnou?“
„A jak víš, že je špatnej, hmm? To se Kocovinka moc nepředved, co. Zůstat a poslouchat co? Jak moc jsi měla ráda toho kreténa?“ Kdyby Steven tušil, že jsme se s Kocovinkou nedostali dál než na třetí metu, tak se mi vysměje ještě jednou, takže jsem radši mlčela. Při mým neštěstí mě měl ale přečtenou až na půdu.
„Počkej, počkej, on ti nedal? Kocovinka ti nedal?! Tak to je gól, to je góóól.“
„Chováš se jako kretén, Stevene.“
Konečně si uvědomil, že se chová víc než arogantně a pokusil se zmírnit tón hlasu.
„Tak pardón. Já jen, že po celým Londýně koluje, jak moc divoká v posteli jseš, tak mi to připadá dost ubohý.“
Nevim proč, ale trošku mě zahřála představa z toho, že by Stevena zajímaly drby o mně.
„To si děláš prdel. Proč máte vy chlapi potřebu nás ženský tak moc ponižovat?“
„Na mě nekoukej, já bych ti neublížil.“
Hrklo ve mně a na moment jsem měla stejnej pocit, jako když Steven tehdy vcházel do firmy.
Upřeně na mě koukal a nic neříkal. Nejdřív měl takový ohnivý oči, který by mě nejradši poslaly do prdele, ale po chvíli mu pohled změknul a kdybych ho měla pojmenovat, jmenoval by se jsem nasranej, ale chybělas mi. Ale kdo ví, jestli to nebylo jenom tím chlastem. Pokaždý, když se na mě takhle Steven díval, jsem měla pocit, jako by žádná jiná fuchtle v Londýně neexistovala. Je to slaďácký, já vim, ale vzpomeňte si, holky, na svou lásku, když vám bylo šestnáct, to musela být teprve cukrárna…

Ucukla jsem pohledem, protože jsem nechtěla, aby poznal, jak moc mě ta věta rozhodila, vstala jsem z postele, sedla si vedle něj, vzala mu cígo z ruky a chtěla si potáhnout.
Než jsem to stihla udělat, vzal moji ruku, ve který jsem to cigáro držela a típnul ho o skleněnej stůl a CELOU dobu se mi přitom koukal do očí. Byla jsem na něj hrozně vytočená kvůli jeho aroganci, ale říkám vám, že to byl ten nejvíc intenzivní pohled, kterej jsem kdy zažila. Dělala jsem, jakože si to vůbec neuvědomuju, ale začalo mi bít srdce jako sviňa. V ten moment pro mě nějakej Pan Kocovinka absolutně neexistoval.
Nevim, jestli si tu intenzitu momentu Steven taky uvědomoval, ale o dost klidnějším tónem řekl:
„Víš, že nemám rád, když kouříš.“ A furt mi koukal do těch očí!!
„A já zase nemám ráda, když na mě takhle koukáš.“
„Jak.“ Nebyla tam arogance, nebyla to otázka, ani to nebyl rozkaz.
„Jakobys byl rád, že jsem ti zavolala.“
„Nejsem, jsem nasranej a vožralej.“
„Tak proč mě držíš za ruku?“

Pokud chceš další kapitolu, přihlas se k odběru a nezapomeň sdílet s kámoškama❤️
-Domana